„Pošli mi to ještě před odesláním. Dej mě do kopie. Proč jsi to udělal takhle? Příště se nejdřív zeptej.“
Každá z těch vět může mít v konkrétní situaci smysl. Pokud ale doprovázejí téměř každý úkol, začínám přemýšlet, jestli jsme práci opravdu rozdělili. Nebo jestli ji pořád dělá jeden člověk, jen k tomu používá ruce ostatních. 🙃
Když se zájem změní v dohled nad každým nádechem 🔍
Mikromanagement vnímám jako způsob vedení, při kterém vedoucí zbytečně zasahuje do drobných rozhodnutí a pracovních postupů, které by tým zvládl samostatně.
Nestačí mu vědět, co má být hotové a v jaké kvalitě. Potřebuje určovat každou maličkost. Kontroluje rozpracovanou práci tak často, že na její dokončení skoro nezbývá čas. A někdy opravuje i to, co funguje, protože on by to přece udělal trochu jinak.
Právě u toho „jinak“ bych se zastavil. Jiný postup ještě automaticky neznamená špatný postup.
Pokud kolega splní zadání, dodrží pravidla a odvede kvalitní práci, potřebuje opravdu přepsat e-mail jen proto, že bych použil jiné sloveso?
Ve zdravotnictví mají detaily svoje místo 🩺
Jako člověk ze zdravotnictví rozhodně nechci zlehčovat kontrolu. Ověření totožnosti pacienta, dodržování odborných postupů nebo správná dokumentace mají jasný účel. Tady se pečlivost nedá odbýt mávnutím ruky.
Stejně tak nový kolega potřebuje zaškolení a průběžnou podporu. Při řešení chyby nebo v náročné situaci může být bližší dohled naprosto namístě.
Pro mě je důležitá otázka: Jakému konkrétnímu riziku touhle kontrolou předcházíme?
Pokud na ni umíme odpovědět, má kontrola pravděpodobně svoje opodstatnění. Pokud je jedinou odpovědí „chci o všem vědět“, stojí za to se zamyslet.
Samostatnost samozřejmě musí odpovídat kompetencím a zkušenostem člověka. Zkušená sestra ale nepotřebuje svolení ke každému běžnému organizačnímu kroku, který má ve své odpovědnosti. Potřebuje jasné hranice a dostupnou pomoc, když se situace zkomplikuje.
„Bez mého dohledu nic neudělají“
Na mikromanagementu mi přijde zrádné, že si může sám vytvářet důvody pro svoje pokračování.
Člověk něco rozhodne. Vedoucí ho opraví. Příště se raději zeptá. Pak se začne ptát i na drobnosti, protože nechce znovu poslouchat, že měl postupovat jinak.
A vedoucí si povzdechne: „Vidíte? Tady nikdo neudělá nic samostatně.“
Jenže když každou iniciativu několikrát zarazíme, nemůžeme se moc divit, že jí ubývá.
Tým se může postupně naučit odhadovat hlavně náladu a preference nadřízeného. Místo přemýšlení nad dobrým řešením přichází otázka: Co mám udělat, aby s tím nebyl problém?
To mi přijde jako smutné plýtvání schopnostmi lidí, které jsme si do týmu vybrali.
Ani dobrý úmysl nestačí
Nemyslím si, že za tím musí být pokaždé touha po moci. Někdy je v pozadí strach z chyby, špatná předchozí zkušenost nebo pocit, že za všechno nakonec odpovídám já.
Pochopitelné je i pokušení říct si: „Než to vysvětlím, radši to udělám sám.“
Jednou tím možná ušetřím deset minut. Když to udělám pokaždé, kolega se to nenaučí a já budu stejný úkol řešit pořád.
I jako vedoucí si proto chci pokládat nepříjemnou otázku: Pomáhám teď člověku zvládnout práci, nebo jen uklidňuji vlastní nejistotu?
Co mi při vedení dává větší smysl 🤝
Za základ považuji několik obyčejných věcí:
- Srozumitelné zadání. Co potřebujeme, proč, do kdy a podle čeho poznáme dobrý výsledek.
- Jasné pravomoci. Co může kolega rozhodnout sám a kdy už má přijít za mnou.
- Domluvené kontroly. Přiměřené riziku a zkušenostem, s prostorem mezi nimi skutečně pracovat.
- Použitelnou zpětnou vazbu. Popsat konkrétní problém a jeho dopad, vyslechnout druhou stranu a dohodnout další postup.
Důvěra přitom neznamená, že zadám úkol a zmizím. Součástí mojí práce je zajistit podmínky, být dostupný a zasáhnout, když je potřeba.
Pokud jsem na druhé straně a neustálé schvalování mě brzdí, zkusil bych začít konkrétní dohodou: „Můžeme si určit, které věci řeším samostatně a které vám dávám ke schválení? Průběžný stav můžeme projít v domluvený čas.“
Takový rozhovor nemusí vyřešit všechno. Může ale ukázat, jestli nám chyběla dohoda, nebo jestli vedoucí žádný prostor předat nechce.
Kočičí dohled má doma svoje hranice 🐈
Kočka umí pracovní den kontrolovat dokonale. Zkontroluje klávesnici, obsadí dokumenty a během videohovoru osobně prověří kameru. O její přítomnosti opravdu není pochyb.
Doma jí to člověk odpustí. V práci bych ale nechtěl být vedoucí, jehož hlavním přínosem je, že přes něj není vidět na monitor.
Chci, aby se lidé uměli rozhodnout v rámci své odpovědnosti a zároveň se nebáli přijít s nejistotou nebo chybou. A aby moje nepřítomnost na chvíli nezastavila celý provoz.
Když tým zvládne běžný den i beze mě, považuji to za dobře odvedenou součást své práce.