Dnes, 6. října, jsem na pražské Radlické sledoval scénu, která mi zůstala v hlavě. Z mezer ve vozovce začala vytékat voda. Postupně jí přibývalo a povrch silnice se začal nadzvedávat. Na velmi vytížené komunikaci se přímo před očima rozvíjel problém, jehož rozsah nebylo možné odhadnout.
Auta přesto dál projížděla přes narušující se vozovku. Kolemjdoucí se zastavovali, vytahovali telefony, pořizovali fotografie nebo videa a pokračovali v cestě. 📱
Zavolal jsem na 158 a oznámil, co se děje. Podle informace, kterou jsem dostal od policie, jsem byl jediný, kdo událost nahlásil.
Právě to mě zarazilo. Telefonů bylo kolem dost. Jen se z nich zřejmě hlavně natáčelo.
„To už přece musel někdo řešit“ 🧠
Bystander efekt neboli efekt pozorovatele označuje situaci, kdy přítomnost dalších lidí může snížit pravděpodobnost, že konkrétní člověk zasáhne nebo nabídne pomoc.
Zní to paradoxně. Čím víc svědků, tím víc příležitostí pomoci. Jenže odpovědnost se může mezi přítomnými rozptýlit tak důkladně, až ji za svou nevezme nikdo.
V hlavě se snadno objeví:
- Někdo už určitě zavolal.
- Ostatní jsou v klidu, tak to asi nebude tak vážné.
- Někdo jiný tomu rozumí líp.
- Co když budu zbytečně plašit?
Zvlášť zrádné je, když se podle nečinnosti ostatních snažíme poznat, jestli máme jednat. Oni přitom mohou úplně stejně sledovat nás. Všichni čekají na signál a nikdo ho nedá.
Není to univerzální pravidlo, že dav nikdy nepomůže. Výzkum ukazuje, že záleží na okolnostech a při jasném nebezpečí mohou ostatní naopak představovat oporu. Samotný počet přihlížejících ale není zárukou, že pomoc už někdo přivolal.
Do hlavy ostatním nevidím
Nevím, co si lidé na Radlické mysleli. Někdo mohl nebezpečí podcenit, někdo spěchat, někdo předpokládat, že poruchu už příslušné služby řeší. Z jedné události nemohu určit motivy každého kolemjdoucího.
Přesto mi dnešní situace efekt pozorovatele silně připomněla.
Ani bych si netroufl tvrdit, že podobnému zaváhání nikdy nepodlehnu já. Právě proto má smysl o něm mluvit. Nemusí začínat lhostejností. Někdy stačí nejistota a pohodlný předpoklad, že odpovědnost převzal někdo jiný.
Fotografie může zachytit problém. Telefonát může spustit jeho řešení. Obojí může mít hodnotu, ale jedno nenahrazuje druhé.
Ze zdravotnictví: potřebujeme konkrétního člověka 🩺
Z pohledu člověka ze zdravotnictví je tohle téma obzvlášť blízké. Když někdo potřebuje pomoc, neurčité „někdo něco udělejte“ nechává otevřenou otázku, kdo vlastně začne.
Proto dává smysl obrátit se na konkrétního člověka:
„Vy v modré bundě, zavolejte prosím 155.“
Taková věta dává jasný úkol jasnému adresátovi. A následné potvrzení, že opravdu volá, je mnohem spolehlivější než předpoklad, že to nějak zařídí dav.
Podobně to funguje i v týmu. Pokud má něco vyřešit „někdo“, snadno to zůstane ležet. Jasně rozdělená odpovědnost pomáhá v ordinaci i na ulici.
Na Radlické jsem nemusel znát příčinu poruchy ani vědět, jak ji opravit. Stačilo popsat, co vidím a kde se to děje. Posouzení situace už patří lidem, kteří mají potřebné možnosti a kompetence.
Jak nezůstat jen přihlížejícím 📞
Pro sebe si z dneška odnáším několik jednoduchých bodů:
- Nepovažovat přítomnost ostatních za důkaz, že je pomoc na cestě. Pokud to nevím, nemám na čem stavět.
- Začít bezpečným krokem. U narušené silnice se držet stranou a přivolat pomoc. Nevstupovat do provozu ani na poškozenou vozovku kvůli lepšímu záběru.
- Při bezprostředním ohrožení zavolat příslušnou tísňovou linku. Pro zdravotní nouzi 155, pro policii 158, pro hasiče 150; pokud si nejsem jistý potřebnou složkou, mohu volat 112.
- Popsat místo a pozorovaná fakta. Co se děje, kde a koho to ohrožuje. Nemusím mít hotovou diagnózu problému.
- Pokud potřebuji spolupráci, oslovit konkrétního člověka. A ověřit si, že úkol převzal.
Tísňová linka samozřejmě není určena pro každou drobnou závadu. Nadzvedávající se vozovka, ze které stále silněji vytéká voda a přes kterou dál jezdí auta, ale představuje důvod k oznámení možného bezprostředního nebezpečí.
U koček na „někoho jiného“ také nespoléhám 🐈
Když vidím zvíře, které může potřebovat pomoc, samotná myšlenka „někdo se o něj určitě postará“ mi nestačí. Nejdřív je potřeba zjistit situaci a podle možností bezpečně jednat nebo kontaktovat někoho, kdo pomoci dokáže.
Stejný přístup mi dává smysl u lidí i u nebezpečné situace na ulici. Nemusím všechno vyřešit vlastníma rukama. Mohu ale udělat první krok k tomu, aby se pomoc vůbec dostala na místo.
Dnešek mi připomněl, jak snadno si lze splést „všichni to vidí“ s „někdo to řeší“.
Až příště budu váhat, chci si položit jednu otázku:
Vím, že už někdo zavolal, nebo tomu jen věřím?
Pro zájemce o odborné pozadí: přehled výzkumu efektu pozorovatele. Praktické informace k oznámení nebezpečí najdete na stránce tísňové linky 158 a v přehledu tísňové komunikace HZS ČR.