Pochvala je víc než trest

Někdy mám pocit, že jsme si v práci, ve škole i v běžném životě zvykli víc upozorňovat na chyby než na věci, které se povedly.

Když je něco špatně, ozve se to hned. Když je něco dobře, často je ticho.

A přitom právě to ticho umí být někdy docela smutné. 🫤

Neříkám, že se chyby nemají řešit. To by samozřejmě nefungovalo. Ve zdravotnictví už vůbec ne. Tam chyba není jen špatně zarovnaná tabulka v Excelu nebo zapomenutý e-mail. Tam může mít reálný dopad na člověka, který sedí před vámi, má strach, bolest, otázky a čeká, že systém bude fungovat.

Ale pořád si myslím, že pochvala za dobrou práci dokáže člověka posunout mnohem dál než trest za chybu.

Proč pochvala funguje

Pochvala není cukřík za poslušnost.
Není to ani takové to nucené „dobrá práce“, které někdo řekne jen proto, že se to má.

Dobrá pochvala znamená:

• všiml jsem si,
• záleží mi na tom,
• tvoje práce měla smysl,
• pokračuj tímhle směrem.

A to je sakra rozdíl. ✨

Když člověk něco dělá poctivě, snaží se, přemýšlí nad tím a někdo mu dá najevo, že to vidí, tak ho to umí nakopnout víc než deset porad o tom, co všechno se zase nepovedlo.

Ve zdravotnictví tohle platí dvojnásob.
Sestra, sanitář, lékař, recepční, kdokoliv v provozu často jede celý den v režimu teď, hned, rychle, bezpečně, lidsky. A když v takovém tempu někdo slyší jen výtky, začne časem fungovat ne proto, že chce, ale proto, aby nedostal další ránu přes prsty.

A to je špatně.

Trest často vyrobí jen strach

Trest může někdy zastavit konkrétní chování.
Ale málokdy vybuduje vnitřní motivaci.

Člověk se pak nesnaží dělat věci dobře.
Snaží se hlavně neudělat chybu, která bude vidět.

A to je velký rozdíl.

Strach možná udrží člověka v pozoru, ale málokdy z něj udělá člověka, který chce být lepší.

Když je prostředí postavené hlavně na trestu, lidé často začnou:

• schovávat chyby,
• neptat se,
• dělat jen nutné minimum,
• vyhýbat se odpovědnosti,
• vyhýbat se kreativitě a přestanou přicházet s nápady,
• tvářit se, že je všechno v pořádku, i když není.

A tohle je v provozu nebezpečné. Nejen ve zdravotnictví, ale tam obzvlášť. Protože systém, kde se lidé bojí přiznat chybu, není bezpečný systém. Je to jen systém, který vypadá uklizeně, dokud se nezvedne koberec. 🧹

Člověk, který chce, potřebuje povzbudit

Jsou lidé, kteří chtějí dělat věci dobře.
Možná nejsou dokonalí. Možná se učí. Možná občas něco pokazí. Ale mají snahu.

A přesně u takových lidí je pochvala obrovsky silná.

Protože jim říká:

„Vidím, že se snažíš. Má to smysl.“

Tohle člověk potřebuje slyšet. Ne pořád, ne falešně, ne za každou drobnost. Ale ve chvíli, kdy si to zaslouží.

Je to podobné jako s kočkami. 🐈
Když kočku budete jen trestat za to, že dělá něco špatně, pravděpodobně získáte maximálně uražený pohled, ignoraci a možná pomstu v podobě shozené věci ze stolu. Ale když jí ukážete, co je správně, dáte jí klid, prostor a pozitivní motivaci, máte mnohem větší šanci, že spolu nějak vyjdete.

Ano, kočka si stejně často udělá svoje.
Ale to někteří lidé taky. 😄

A člověka, který nechce, trest stejně nezmění

Tohle je možná tvrdší část celého zamyšlení.

Protože existují i lidé, kteří prostě nechtějí.

Nechtějí se učit.
Nechtějí přijmout odpovědnost.
Nechtějí se zlepšovat.
Nechtějí vidět dopad svého chování na ostatní.

A tam mám čím dál silnější pocit, že ani trest často nic zásadního nezmění. Možná na chvíli upraví chování. Možná člověk začne být opatrnější. Možná si dá pozor, aby ho příště nikdo nechytil.

Ale vnitřně?
Tam se nemusí změnit vůbec nic.

A právě proto mi přijde škoda používat nejvíc energie na trestání těch, kteří stejně nechtějí, a mezitím zapomínat ocenit ty, kteří chtějí.

Kritika ano, ale ne jako kladivo

Aby bylo jasno: nejsem zastánce toho, že se má všechno jen chválit a problémy zametat pod koberec.

To vůbec.

Kritika má svoje místo.
Zpětná vazba má svoje místo.
Nastavení hranic má svoje místo.
A v některých situacích má svoje místo i důsledek.

Ale forma je zásadní.

Je rozdíl mezi:

• „Tohle jsi udělal špatně, naprav to.“
• „Tady vznikla chyba, pojďme se podívat proč a jak tomu příště zabránit.“

První věta zavře dveře.
Druhá je může otevřít.

Samozřejmě záleží na situaci. Když se něco opakuje pořád dokola a člověk to neřeší, nejde donekonečna všechno hladit. Ale u člověka, který se snaží, je podle mě mnohem férovější pracovat se zpětnou vazbou tak, aby po ní neodcházel zničený, ale poučený.

Cílem nemá být člověka zlomit. Cílem má být pomoct mu růst.

Pochvala nemusí být velké divadlo

Někdy si lidé myslí, že pochvala znamená děkovné projevy, diplomy, potlesk a fanfáry. 🎺

Nemusí.

Někdy stačí úplně obyčejná věta:

• „Tohle se ti povedlo.“
• „Díky, že sis toho všiml.“
• „Bylo vidět, že jsi nad tím přemýšlel.“
• „Tohle pacientovi fakt pomohlo.“
• „Dneska jsi podržel provoz.“
• „Díky, že ses k tomu postavil lidsky.“

To nejsou prázdná slova, pokud jsou myšlená upřímně.

Ve zdravotnictví se často mluví o empatii směrem k pacientům. A ano, ta je důležitá. Ale někdy zapomínáme, že i lidé v týmu potřebují lidský přístup. Nejsme stroje na výkony, žádanky, odběry, telefony a dokumentaci.

Jsme lidé. A lidé občas potřebují slyšet, že jejich práce není samozřejmost.

Malý pracovní checklist

Možná by někdy stačilo zkusit jednoduchý mentální checklist:

• Řekl jsem dnes někomu, že něco udělal dobře?
• Řešil jsem chybu tak, aby se z ní dalo poučit?
• Nepletu si přísnost s ponižováním?
• Dávám zpětnou vazbu jen tehdy, když je problém?
• Všímám si i tiché, poctivé práce?
• Neodměňuji nejvíc jen ty nejhlasitější?

Protože často právě ti nejspolehlivější lidé bývají nejméně vidět.
Nedělají drama. Neupozorňují na sebe. Prostě drží provoz.

A pak jednoho dne odejdou, protože je nikdo roky neviděl.

Co si z toho beru já

Čím déle pozoruji lidi v práci, ve zdravotnictví i mimo něj, tím víc si myslím, že pochvala není slabost.

Naopak.

Umět někoho pochválit znamená, že si všímám.
Že nejsem zaměřený jen na chyby.
Že chápu, že motivace není samozřejmost.

Trest možná donutí člověka sklonit hlavu.
Pochvala mu ji může pomoct zvednout.

A u člověka, který chce dělat věci dobře, je to obrovský rozdíl. 🩺

Protože kdo chce, toho pochvala posílí.
A kdo nechce, toho samotný trest stejně většinou nezachrání.

Možná bychom proto měli méně hledat bič na ty, kteří nechtějí, a víc si všímat těch, kteří každý den tiše dělají svou práci dobře.

Protože právě na nich často stojí celý provoz.
A nejen ten zdravotnický.