Úzkost - jak ovládla naši společnost

Úzkost je zvláštní potvora.

Není vždycky vidět, nemá jednotný tvar, nedá se snadno vyfotit na rentgenu a člověk ji často neumí dobře popsat ani sám sobě. A přesto dokáže řídit den přesněji než kalendář, notifikace v telefonu nebo kočka čekající na snídani v 5:12 ráno. 🐈‍⬛

Někdy přijde jako sevření na hrudi. Někdy jako nekonečné přemýšlení nad věcí, která by objektivně měla být maličkost. Někdy jako pocit, že člověk něco pokazil, i když vlastně ani neví co. A někdy jen jako tiché vnitřní „něco není v pořádku“, které běží na pozadí jako špatně napsaný proces v systému.

A mám pocit, že poslední roky už úzkost není jen osobní téma.
Stala se společenským klimatem.

Ne tím velkým dramatickým způsobem, kdy všichni najednou padáme k zemi a křičíme o pomoc. Spíš tak nenápadně. Jako když se v ordinaci postupně hromadí drobnosti, které samy o sobě nejsou katastrofa, ale dohromady vytvoří den, po kterém má člověk chuť zalézt pod deku a dělat, že je pokojová rostlina. 🌿

Úzkost jako tichý operační systém doby

Dřív se často říkalo, že žijeme v době stresu. Dnes mám někdy pocit, že přesnější je říct, že žijeme v době úzkosti.

Stres bývá reakce na něco konkrétního. Termín. Zkouška. Směna. Konflikt. Nečekaný telefonát. Pacient čekající na výsledek. Server, který se rozhodl spadnout ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebujete. 💻

Úzkost je zrádnější v tom, že často nemá jasný začátek ani konec. Někdy není čeho se chytit. Jen člověk cítí, že něco hrozí. Něco se může stát. Něco nestihne. Něco pokazí. Někomu bude vadit. Někde selže.

A společnost tomu dost pomáhá.

Máme neustálý přísun informací.
Máme tlak na výkon.
Máme porovnávání s ostatními.
Máme notifikace, které nám skáčou do hlavy jako kočka na čistě povlečenou postel.
Máme pocit, že musíme být dostupní, výkonní, usměvaví, informovaní, zdraví, organizovaní, empatičtí, atraktivní, produktivní a pokud možno ještě vnitřně vyrovnaní.

To je docela slušný seznam na bytost, která občas zapomene, proč přišla do kuchyně.

Když se z opatrnosti stane klec

Trocha obav je normální. Dokonce užitečná.
Kdybychom neměli žádný strach, přecházeli bychom silnici poslepu, ignorovali bolest na hrudi a při podezřelém zápachu kouře bychom si řekli: „To bude asi aromaterapie.“ 🔥

Problém začíná ve chvíli, kdy se zdravá opatrnost změní v permanentní pohotovost.

Když už člověk nevyhodnocuje riziko, ale žije v přednastaveném režimu „něco se pokazí“.
Když si neodpočine, protože co kdyby mezitím něco přišlo.
Když neudělá krok, protože co když nebude správný.
Když se nezeptá, protože co když bude vypadat hloupě.
Když neřekne svůj názor, protože co když se někdo urazí.
Když si neřekne o pomoc, protože co když tím bude někoho obtěžovat.

Úzkost pak člověka nechrání.
Úzkost ho začne řídit.

A to je rozdíl.

Úzkost ve zdravotnictví: pacienti i personál

Ve zdravotnictví je úzkost vidět hodně. Jen se často tváří jinak.

Pacient nepřijde na prevenci, protože se bojí výsledku.
Nebo přijde pozdě, protože doufal, že to „nějak přejde“.
Nebo se ptá dokola, protože potřebuje jistotu.
Nebo naopak mlčí, protože má strach, že bude za obtížného.
Nebo je podrážděný, ale pod tím podrážděním je obyčejný strach.

A na druhé straně je personál.

Sestry, lékaři, recepce, laboratoře, administrativa. Lidé, kteří mají být klidní, přesní, empatičtí, rychlí a zároveň odolní vůči všemu. Jenže i zdravotník je pořád člověk, ne profesionální absorbér cizích emocí s neomezenou kapacitou. 🩺

Úzkost v provozu se často maskuje jako:

• podrážděnost,
• přehnaná kontrola,
• neschopnost delegovat,
• potřeba mít všechno hned,
• vyhýbání se konfliktům,
• tiché přetížení,
• cynismus,
• nebo věta: „To je dobrý, já to nějak zvládnu.“

Ta poslední je mimochodem velmi nebezpečná.
Protože „nějak“ je často jen jiné slovo pro „na dluh“.

Sociální sítě: kočičí videa, katastrofy a vnitřní poplach

Sociální sítě jsou krásný vynález. Díky nim člověk najde recept, odborný článek, fotku zachráněné kočky, vtip o zdravotnictví i návod, jak opravit věc, kterou předtím pravděpodobně rozbil podle jiného návodu. 😄

Jenže zároveň nám dávají neustálý přísun důvodů k neklidu.

Někdo je úspěšnější.
Někdo je krásnější.
Někdo má uklizenější byt.
Někdo má lepší práci.
Někdo zvládá cvičit, vařit, podnikat, meditovat, cestovat a ještě u toho vypadá, že nikdy nepoznal kruhy pod očima.

A mezi tím zprávy o válkách, nemocech, zdražování, politice, klimatických problémech, pracovním trhu a všeobecném konci světa minimálně třikrát denně.

Mozek na tohle není úplně stavěný.
Mozek je pořád z velké části ten starý hlídač přežití, který měl řešit, jestli za keřem není šelma. Jenže dnes je za každým „keřem“ notifikace, komentář, e-mail, titulek, zpráva nebo srovnání.

Není divu, že vnitřní alarm občas začne houkat i tam, kde by stačilo obyčejné „nádech, výdech“.

Kočičí dotazník úzkosti: zastavit se a podívat se na sebe

Na tomhle místě se bude hodit krátké zastavení. Ne jako diagnóza. Ne jako nálepka. Spíš jako malé zrcadlo.

Krátké orientační zastavení nad tím, jak moc člověka v poslední době obtěžují příznaky úzkosti. Výsledek nemá nahrazovat odborné vyšetření, ale může pomoct uvědomit si, že „se něco děje“ a že má smysl tomu věnovat pozornost.

A to je podle mě důležité.
Neudělat z každého pocitu hned diagnózu, ale zároveň nepřehlížet signály jen proto, že „ostatní to mají taky těžké“.

Protože ano, mají.
Ale to neznamená, že musíme všichni mlčet a tvářit se, že je normální žít permanentně stažení jako kočka u vysavače.

Společnost, která se bojí udělat chybu

Úzkost dnes není jen o tom, že se bojíme nemoci, bolesti nebo ztráty. Často se bojíme i chyb.

Bojíme se napsat názor, protože nás někdo opraví.
Bojíme se zeptat, protože bychom měli přece vědět.
Bojíme se změnit práci, protože co když to bude horší.
Bojíme se zůstat, protože co když nám utíká život.
Bojíme se odpočívat, protože někdo jiný právě pracuje.
Bojíme se pracovat, protože se můžeme zhroutit.
Bojíme se být vidět.
Bojíme se nebýt vidět.

Tohle je trochu absurdní kruh.
A přitom tak lidský.

V praxi pak vzniká společnost, která je sice neuvěřitelně informovaná, ale ne nutně klidnější. Máme přístup k obrovskému množství poznání, ale často nám chybí prostor ho strávit. Víme víc, ale nemusíme se cítit bezpečněji.

Někdy mi přijde, že jsme si vyrobili svět, kde je všechno optimalizované, měřitelné, porovnatelné a dostupné, ale člověk v něm pořád hledá obyčejnou jistotu, že je v pořádku být člověkem.

Co s tím? Ne všechno vyřeší pozitivní myšlení

Nemám rád jednoduché rady typu „prostě se nestresuj“.
To je asi stejně praktické jako říct pacientovi s horečkou: „Prostě neměj teplotu.“ 🤒

Úzkost nejde vždycky vypnout silou vůle. A rozhodně není známkou slabosti. Někdy je výsledkem dlouhodobého přetížení. Někdy zkušeností. Někdy těla, které už delší dobu prosí o zpomalení. Někdy kombinací všeho možného.

Ale pár věcí podle mě smysl má:

• Pojmenovat, co se děje. Ne „jsem divný“, ale „asi jsem přetížený“.
• Nevěřit každé myšlence jen proto, že je hlasitá.
• Dát tělu základní péči. Spánek, jídlo, pohyb, tekutiny. Nudné, ale funkční.
• Omezit informační hluk. Člověk nemusí vědět všechno hned.
• Mluvit s někým bezpečným. Kamarád, rodina, kolega, terapeut, lékař.
• Nebrat pomoc jako selhání. Pomoc není ostuda. Ostuda je tvářit se, že nikdo nikdy žádnou nepotřebuje.
• Dělat malé kroky. Úzkost miluje katastrofické scénáře, ale realita se často opravuje po kouskách.

A někdy je potřeba odborná pomoc.
Psycholog, psychoterapeut, psychiatr, praktický lékař. Podle situace. Není to prohra. Je to stejná logika jako jít s bolavým zubem k zubaři a nečekat, až se člověk naučí žvýkat na čisté vůli.

Klid jako nová vzácnost

Možná jsme si zvykli považovat klid za luxus. Něco, co přijde až potom.

Až bude méně práce.
Až bude víc peněz.
Až se vyřeší doma tohle.
Až skončí tamto.
Až budu lepší.
Až budu silnější.
Až budu mít všechno pod kontrolou.

Jenže ono to „až“ často nepřijde samo.

Klid se musí chránit. Někdy velmi aktivně.
Stejně jako si chráníme čas, zdraví, vztahy nebo kočku před otevřeným oknem.

Neznamená to utéct ze světa. Neznamená to ignorovat problémy. Neznamená to tvářit se, že všechno je růžové a na konci každého dne hraje relaxační hudba s delfíny.

Znamená to nepustit úzkost do role šéfa.

Může být signálem.
Může být upozorněním.
Může být kontrolkou na palubní desce.
Ale neměla by držet volant.

Závěrem

Úzkost podle mě naši společnost neovládla proto, že bychom byli slabší než dřív. Spíš žijeme v prostředí, které neustále mačká naše citlivá místa. Rychlost, tlak, srovnávání, nejistota, informační přetížení a pocit, že člověk musí zvládat víc, než je dlouhodobě zdravé.

A tak se možná potřebujeme vrátit k něčemu velmi obyčejnému.

Zpomalit.
Vnímat tělo.
Mluvit spolu normálně.
Nebagatelizovat strach.
Nedělat z úzkosti ostudu.
A připomínat si, že člověk není porouchaný jen proto, že už toho má moc.

Někdy je nejrozumnější věta dne prostě:

„Teď nejsem v pohodě. A zaslouží si to pozornost.“

A to je začátek, ne konec. 🧠🐾