Někdy mám pocit, že o syndromu vyhoření mluvíme hodně, ale pořád tak nějak z bezpečné vzdálenosti. Jako o něčem, co se týká „těch druhých“. Lidí, kteří neumí odpočívat. Lidí, kteří si toho na sebe moc naložili. Lidí, kteří si neumí nastavit hranice.
Jenže ono je to zrádnější.
Vyhoření se totiž často netváří dramaticky. Nepřijde vždycky jako velká scéna, kdy člověk bouchne dveřmi, odejde z práce a začne nový život někde u moře s kávou v ruce. Často to začne mnohem obyčejněji.
Třeba tím, že už člověk nemá radost z věcí, které mu dřív dávaly smysl. Tím, že ráno vstává unavený, i když spal dost. Tím, že začne být podrážděný na lidi, kterým by normálně pomohl. Tím, že už nechce slyšet další „prosím tě, jen rychle...“.
A ve zdravotnictví? Tam je tohle téma obzvlášť výživné. Ne hezky výživné. Spíš jako nemocniční čaj, který už hodinu stojí na stolku a nikdo se k němu nechce hlásit. 🫖
Když člověk pomáhá, ale sám mizí
Ve zdravotnictví je péče o druhé základ práce. Pacient přijde s bolestí, strachem, nejistotou nebo prostě s tím, že potřebuje pomoc. A člověk v pomáhající profesi má často přirozenou tendenci dát ze sebe co nejvíc.
To samo o sobě není špatně.
Problém začíná ve chvíli, kdy se z toho „dát ze sebe hodně“ stane „dát ze sebe všechno“. A potom ještě trochu. A pak ještě jednou, protože kolega chybí, pacient čeká, telefon zvoní, dokumentace se sama nenapíše a materiál se sám nedoplní.
Člověk pak funguje jako mobil na jedno procento baterky, který ještě hrdinsky svítí, ale už při každém otevření aplikace hrozí, že se vypne. 📱
A okolí často vidí jen to, že „to přece pořád zvládá“.
Jenže zvládat neznamená být v pořádku.
Vyhoření není lenost
Tohle je podle mě jedna z největších pastí. Vyhoření si lidé často pletou s leností, neochotou, pohodlností nebo ztrátou motivace.
Jenže vyhořelý člověk často není člověk, kterému by na ničem nezáleželo. Naopak. Často je to člověk, kterému na tom záleželo až příliš dlouho.
Dlouho držel směny, nálady, požadavky, očekávání, emoce, provoz, pacienty, kolegy, rodinu, domácnost, zvířata a někdy i vlastní pocit, že nesmí selhat.
A pak se najednou divíme, že se něco uvnitř přepne.
Kočka taky nevysvětluje, že už má dost. Prostě odejde pod gauč, a tváří se, že když k ní natáhnete ruku, tak o ní taky můžete vcukuletu přijít. 🐈⬛
Člověk to má podobně. Jen si často nedovolí zalézt pod ten pomyslný gauč včas.
Jak se to může projevovat
Vyhoření nemusí vypadat u každého stejně. Někdo je víc podrážděný, někdo apatický, někdo začne dělat chyby, někdo se stáhne do sebe a někdo jede dál na autopilota, protože „teď není vhodná chvíle to řešit“.
Jenže vhodná chvíle často nepřijde sama.
| Oblast | Jak to může vypadat |
|---|---|
| Energie | únava, která nejde dospat |
| Emoce | podrážděnost, cynismus, otupělost |
| Práce | pocit marnosti, horší soustředění, nechuť |
| Tělo | bolesti hlavy, napětí, horší spánek |
| Vztahy | menší trpělivost, potřeba izolace |
| Smysl | otázka „proč to vlastně dělám?“ |
Neznamená to, že každý špatný den je syndrom vyhoření. To by byla hodně smutná diagnóza lidstva, zvlášť v pondělí ráno. ☕ Ale když se podobné věci táhnou dlouho a člověk má pocit, že se z práce nebo života spíš odpojuje, je dobré tomu věnovat pozornost.
„Ale ostatní to zvládají“
Tohle je věta, která by se podle mě měla zakázat.
Protože zaprvé nevíme, co ostatní opravdu zvládají. Vidíme jen výsledek. Nevidíme, kolik je stojí úsilí, kolik toho doma obrečeli, kolik věcí zatlačili pod povrch a kolik energie je stojí vypadat normálně.
A zadruhé nejsme stejní.
Někdo má doma podporu, někdo ji nemá. Někdo spí dobře, někdo ne. Někdo má zdravé hranice, někdo se je celý život učí. Někdo má jednu zátěž, někdo má tři najednou a ještě k tomu křečka, který se rozhodl v noci přestavovat celý vesmír v kleci. 🐹
Srovnávání v tomhle umí být kruté.
To, že někdo jiný ještě stojí, neznamená, že já nemám právo si sednout.
A tohle není výmluva. To je údržba člověka.
Ve zdravotnictví se únava někdy bere jako součást uniformy
Ve zdravotnictví je bohužel pořád poměrně běžné, že se únava, přetížení a psychické vyčerpání berou jako něco, co k práci prostě patří.
Částečně ano. Každá práce má náročné dny. Zdravotnictví má navíc emoce, zodpovědnost, tlak, bolest, smrt, strach, komunikaci s pacienty i rodinami a k tomu provozní realitu, která někdy připomíná skládání puzzle za jízdy na horské dráze.
Ale to neznamená, že dlouhodobé přetížení je normální stav.
Normální není:
- chodit domů úplně prázdný každý den,
- nemít kapacitu na nic kromě základního přežití,
- cítit odpor k práci, kterou měl člověk rád,
- ztratit schopnost vnímat pacienta jako člověka,
- brát odpočinek jako provinění,
- čekat, až tělo samo zatáhne ruční brzdu.
Někdy si říkáme: „Ještě vydržím.“ A pak ještě. A pak ještě.
Jenže člověk není nekonečný zdroj. Ani sestra, ani lékař, ani recepční, ani sanitář, ani kdokoliv další, kdo se pohybuje v péči o lidi.
Prevence vyhoření není wellness slogan
Když se řekne prevence vyhoření, někdy to zní jako plakát v odpočívárně: „Usmívejte se, pijte vodu a myslete pozitivně.“ 🌿
To je sice hezké, ale když člověk sotva stíhá dojít na toaletu, tak mu rada „dopřejte si relaxační koupel“ může znít asi tak realisticky jako doporučení pořídit si jednorožce na dojíždění.
Prevence podle mě není jen o svíčkách, józe a víkendovém vypnutí telefonu. I když i to může pomoct, pokud to někomu sedí.
Prevence je hlavně o maličkostech, které se dějí včas:
- říct si o pomoc dřív, než člověk padá,
- nepovažovat odpočinek za slabost,
- umět odmítnout alespoň něco,
- mluvit o přetížení bez studu,
- mít kolem sebe lidi, před kterými člověk nemusí hrát výkon,
- vnímat vlastní tělo, ne ho jen používat jako přepravku na povinnosti,
- přiznat si, že některé věci nejdou zachránit vlastními silami.
A ano, někdy je prevence i to, že člověk zavře notebook, nepřečte další pracovní zprávu a jde pohladit kočku. Kočka sice většinou vypadá, že je to její služba veřejnosti, ale funguje to. 🐾
Co může být první krok
Ne každý má možnost hned změnit práci, ubrat úvazek nebo přestavět celý život. A říkat lidem „tak prostě změň prostředí“ může být dost necitlivé, když víme, jak realita vypadá.
Ale první krok nemusí být revoluce.
Může to být pojmenování.
„Jsem vyčerpaný.“ „Už toho je moc.“ „Nemám kapacitu.“ „Potřebuju pauzu.“ „Takhle dlouhodobě fungovat nechci.“
Tohle nejsou slabé věty. To jsou velmi silné věty.
Pak může přijít rozhovor s někým důvěryhodným. Kolega, partner, kamarád, nadřízený, terapeut, praktický lékař. Někdo, kdo nebude hned soutěžit, kdo je na tom hůř, ale pomůže člověku podívat se na situaci trochu zvenku.
A pokud už člověk cítí, že nejde jen o únavu, ale o dlouhodobý propad, úzkosti, nespavost, ztrátu smyslu nebo pocit, že to nezvládá, je naprosto v pořádku vyhledat odbornou pomoc.
Psychika není doplněk člověka. Je to součást zdraví.
Malý checklist pro sebe
Někdy pomůže si položit pár nepříjemně jednoduchých otázek:
- Mám v týdnu aspoň chvíli, kdy opravdu vypnu?
- Spím tak, aby mě spánek aspoň trochu obnovoval?
- Mám někoho, komu můžu říct pravdu bez masky?
- Umím poznat, kdy už jedu přes limit?
- Dělám něco jen proto, že „se to ode mě čeká“?
- Mám ještě radost z něčeho mimo práci?
- Neříkám si už moc dlouho „ještě to vydržím“?
Není potřeba mít všechno odškrtnuté. Tohle není test na jedničku. Spíš takové malé zrcadlo. A někdy i malé zrcadlo ukáže věci, které člověk dlouho obcházel.
Buďme na sebe méně tvrdí
Syndrom vyhoření je reálný. A je smutné, jak často ho začneme brát vážně až ve chvíli, kdy člověk přestane fungovat.
Možná bychom se měli méně ptát: „Proč už to nezvládáš?“ A víc se ptát: „Jak dlouho jsi to zvládal bez pomoci?“
Protože v tom je obrovský rozdíl.
Někdy není problém v tom, že člověk málo vydrží. Někdy vydržel až moc.
A pokud si z tohohle textu má někdo odnést jen jednu věc, tak možná tuhle: není potřeba shořet do popela, aby měl člověk právo zastavit.
I kočka ví, kdy má odejít ze situace, která jí nevyhovuje. A dělá to bez omluvného e-mailu, bez vysvětlování a s naprostou důstojností. 🐈
Možná bychom se od ní v tomhle mohli trochu učit.