Někdy mám pocit, že zdravotnické systémy vznikaly podobně jako kočičí cestičky po bytě. Každá kočka si najde vlastní trasu, vlastní zkratku, vlastní místo na skok a vlastní pravidlo, proč zrovna tato polička patří jí. 🐾
A ve zdravotnictví je to občas podobné.
Jedna ambulance pracuje v jednom systému. Laboratoř posílá výsledky jinudy. Nemocnice má vlastní řešení. Specialista další portál. Pojišťovna komunikuje přes jiný kanál. Do toho eRecept, eNeschopenka, žádanky, zprávy, skeny, PDF, tiskárny, podpisové tablety, kartičky, hesla, přístupy a občas také program, který se tváří, že rok 2007 byl technologický vrchol lidstva.
A teď si představme pacienta, který tím vším má projít plynule.
Spoiler: často neprojde. Spíš se tím proplete.
Když informace existuje, ale není dostupná
Na papíře se může zdát, že digitalizace zdravotnictví znamená hlavně to, že už se netiskne tolik papírů. Jenže skutečná digitalizace není o tom, že vezmeme šanon, naskenujeme ho a uložíme někam do systému jako zprava_final_final_opravdu_final.pdf.
Skutečná digitalizace znamená, že informace:
- je dostupná tam, kde je potřeba,
- je srozumitelná tomu, kdo s ní pracuje,
- je bezpečně sdílená mezi oprávněnými lidmi,
- nezdržuje péči,
- a hlavně se nemusí pětkrát opisovat ručně.
Protože opisování je přesně ten moment, kdy digitální zdravotnictví přestává být digitální a začíná být jen dražší psací stroj. 🖨️
Zdravotník pak nemá pocit, že mu technologie pomáhá. Má pocit, že ji musí obsluhovat, uklidňovat, krmit daty a doufat, že se neurazí.
Trochu jako kočka. Jenže kočka je aspoň roztomilá.
Pacient jako poslíček mezi systémy
Jedna z věcí, která mi na roztříštěnosti systémů vadí nejvíc, je situace, kdy se z pacienta stává přenašeč informací.
Pacient přijde do ordinace a říká:
„Já jsem byl v nemocnici, tam mi něco dělali, ale zprávu ještě nemám. Výsledky prý někam poslali. A pan doktor říkal, že si to máte najít.“
A teď začíná detektivka. 🕵️♂️
Kde je zpráva?
Kdo ji poslal?
Komu ji poslal?
Je v systému?
Je v e-mailu?
Je v papírech?
Je ve zprávách od pacienta?
Je v portálu?
Nebo je ve fázi „někde to určitě bude“?
Pacient přitom není datová schránka na nožičkách. Neměl by nést odpovědnost za to, že jednotlivé části systému spolu neumí komunikovat.
Jasně, pacient má mít přehled o svém zdraví. To je v pořádku. Informovaný pacient je skvělý pacient. Ale je rozdíl mezi tím, když pacient ví, co se s ním děje, a tím, když musí suplovat integrační rozhraní mezi nemocnicí, ambulancí a laboratoří.
To už není informovanost. To je IT support v civilu.
Roztříštěnost bere čas tam, kde chybí nejvíc
Ve zdravotnictví se často mluví o nedostatku personálu. A oprávněně. Jenže vedle otázky „kolik lidí máme“ je potřeba se ptát také:
Kolik času těm lidem systém sebere zbytečně?
Protože každá minuta strávená hledáním výsledku, přepisováním údajů nebo řešením nefunkčního přihlášení je minuta, která chybí jinde.
Chybí u pacienta.
Chybí v komunikaci.
Chybí v edukaci.
Chybí v klidu na práci.
Chybí v obyčejném nadechnutí mezi dvěma výkony.
A zdravotnictví není tovární pás. Je to práce s lidmi. S jejich bolestí, strachem, nejistotou, otázkami a někdy i s jejich špatným dnem.
Když systém zdravotníkovi přidává další překážky, tak se to někde projeví. Ne vždy hned. Ne vždy dramaticky. Ale projeví.
Třeba tím, že je člověk večer víc vyčerpaný.
Třeba tím, že na pacienta zbude méně trpělivosti.
Třeba tím, že se drobná administrativa začne kupit jako kočičí chlupy na černém tričku.
Nenápadně, ale neúprosně. 🐈⬛
Nekompatibilita není jen technický problém
Často se řekne: „To je problém IT.“
Jenže ono to není jen IT.
Je to provozní problém.
Je to bezpečnostní problém.
Je to komunikační problém.
Je to problém kvality péče.
A někdy je to i problém důvěry.
Když pacient vidí, že jeden lékař nevidí zprávu od druhého, že výsledky nejsou tam, kde by měly být, nebo že se všechno musí znovu vysvětlovat od začátku, může snadno získat pocit, že systém jako celek nefunguje.
A ono je pak úplně jedno, že jednotliví lidé dělají maximum.
Sestra může být empatická.
Lékař může být pečlivý.
Recepce může být ochotná.
IT support může běhat s pomyslným hasicím přístrojem po všech koutech ordinace.
Ale pokud systémy mezi sebou nemluví, celek působí neohrabaně.
Jako kdyby orchestr hrál jednu skladbu, ale každý hudebník měl noty v jiné tónině. 🎼
„Máme systém“ ještě neznamená „máme řešení“
Ve zdravotnictví se někdy zaměňuje existence softwaru za vyřešený proces.
Máme program na dokumentaci.
Máme portál.
Máme elektronickou komunikaci.
Máme eRecept.
Máme interní databázi.
Máme sdílené složky.
Máme exporty.
Máme importy.
Máme tabulky.
Výborně.
A teď ta důležitější otázka:
Funguje to lidem v reálném provozu?
Protože pokud systém existuje, ale:
- lidé ho obcházejí,
- údaje se opisují jinam,
- uživatelé mu nevěří,
- práce v něm trvá déle než papírově,
- nebo se používá jen proto, že „se musí“,
tak to není plnohodnotné řešení. Je to digitální kulisa.
A kulisa vypadá hezky jen do chvíle, než se o ni někdo opře.
Zdravotnický software by měl znát realitu ordinace
Z mého pohledu je jeden z největších problémů ten, že některé systémy působí, jako by je navrhoval někdo, kdo nikdy neseděl v ordinaci v pondělí ráno.
V pondělí ráno totiž není čas na zbytečné klikání.
Pacient čeká.
Telefon zvoní.
Lékař potřebuje výsledek.
Sestra řeší odběry.
Někdo potřebuje potvrzení.
Někdo se ptá na recept.
Někdo přišel pozdě.
Někdo přišel brzy.
Tiskárna má existenciální krizi.
A do toho systém zahlásí chybu, která zní jako zaklínadlo z temné kapitoly programování.
V takové chvíli se ukáže, jestli je software skutečně pomocník, nebo jen další člen týmu, kterému musíme pořád něco vysvětlovat.
Dobrý zdravotnický systém by měl chápat, že uživatel není „operátor dat“. Je to člověk v provozu. Často pod tlakem. Často s omezeným časem. A často s hlavou plnou důležitějších věcí než toho, ve které záložce se schovala správná kolonka.
Proč nestačí jen „víc digitalizace“
Nemyslím si, že řešením je jednoduše přidat víc technologií.
Technologie sama o sobě není spása. Špatně navržená digitalizace umí být stejně únavná jako papírování, jen má navíc heslo, certifikát a aktualizaci v nejméně vhodnou chvíli.
Potřebujeme spíš chytřejší digitalizaci.
Takovou, která:
- respektuje provoz,
- propojuje systémy,
- snižuje duplicity,
- chrání data,
- myslí na uživatele,
- a nebere zdravotníkům chuť žít.
Možná to zní úsměvně, ale uživatelská přívětivost ve zdravotnictví není kosmetický bonus. Je to součást bezpečného provozu.
Když je systém přehledný, snižuje se riziko chyb.
Když jsou informace dostupné, rozhoduje se lépe.
Když se věci nemusí opisovat, šetří se čas.
Když technologie nepřekáží, lidé mají víc prostoru být lidmi.
A o to by mělo jít.
Ideální stav? Ne jeden obří moloch, ale rozumná komunikace
Nečekám, že celé zdravotnictví bude používat jeden jediný systém. To by možná znělo hezky na prezentaci, ale realita je složitější.
Různá pracoviště mají různé potřeby. Ambulance praktika není totéž co ARO, laboratoř, rehabilitace nebo domácí péče.
Cílem podle mě nemusí být jeden systém pro všechny.
Cílem by mělo být, aby systémy uměly bezpečně a smysluplně komunikovat.
Aby se základní informace nepřenášely ručně.
Aby výsledky nezůstávaly uvězněné na jednom místě.
Aby zprávy cestovaly tam, kam mají.
Aby zdravotník nemusel znát pět různých cest k jedné informaci.
Aby pacient nebyl spojovací kabel mezi institucemi.
Zdravotnictví nepotřebuje digitální džungli, kde každý systém mňouká jiným jazykem.
Potřebuje ekosystém.
A ano, i v ekosystému mohou být kočky. Jen by neměly sedět na klávesnici v momentě, kdy se odesílá žádanka. 🐱⌨️
Co by pomohlo v praxi
Kdybych měl být praktický, pomohlo by podle mě několik věcí:
| Oblast | Co často bolí | Co by pomohlo |
|---|---|---|
| Sdílení dokumentace | zprávy nejsou dostupné včas nebo na správném místě | bezpečné a standardizované předávání dat |
| Uživatelské prostředí | příliš mnoho klikání a nepřehledné obrazovky | návrh podle reálného provozu ordinace |
| Duplicitní práce | stejné údaje se zadávají opakovaně | automatické přenosy a lepší integrace |
| Školení | lidé systém používají metodou pokus–omyl | praktické zaškolení a srozumitelná podpora |
| Zodpovědnost | není jasné, kdo má problém řešit | jasné procesy a dostupný support |
Nejde jen o velké strategie, ministerské koncepce a dlouhé dokumenty.
Často pomůže i obyčejná otázka:
„Jak to používá člověk, který s tím opravdu pracuje každý den?“
Protože mezi tím, jak systém vypadá na školení, a tím, jak funguje v pátek odpoledne při plné čekárně, může být rozdíl velký jako mezi klidně spící kočkou a kočkou ve tři ráno.
Bez lidí to nepůjde
Na digitalizaci zdravotnictví se někdy díváme hodně technicky. Systémy, rozhraní, standardy, zabezpečení, přístupy, datové toky.
To všechno je důležité.
Ale nesmí se zapomenout na lidi.
Na pacienty, kteří potřebují bezpečí a srozumitelnost.
Na sestry, které potřebují rychlé a funkční nástroje.
Na lékaře, kteří potřebují dostupné informace pro rozhodování.
Na administrativní pracovníky, kteří drží provoz pohromadě.
Na IT podporu, která často stojí mezi technologií a realitou.
Dobrá digitalizace není ta, která vypadá moderně v tiskové zprávě.
Dobrá digitalizace je ta, kterou člověk v provozu používá a neříká u toho slova, která by se na můj blog nehodila. 😅
Můj pohled
Jako člověk, který se pohybuje na pomezí zdravotnictví, provozu ordinace, komunikace s pacienty a technické podpory, vidím jednu věc čím dál jasněji:
Zdravotnické systémy nemají být středem péče. Mají být tichým pomocníkem v pozadí.
Mají držet informace pohromadě.
Mají šetřit čas.
Mají chránit data.
Mají zjednodušovat práci.
Mají pomáhat tomu, aby se zdravotník mohl víc soustředit na pacienta než na obrazovku.
Protože medicína je pořád hlavně o lidech.
Technologie k ní dnes neodmyslitelně patří, ale měly by být jako dobrá sestra v týmu: spolehlivé, klidné, připravené, nenápadně efektivní a schopné podržet provoz ve chvíli, kdy začne být rušno.
A když už má systém občas mňouknout, tak ideálně ne chybovou hláškou. 🐾