CV
Zpět na blog

Je to blázen! Tři slova, která mohou člověka odradit od pomoci

Návštěva psychiatra ani psychoterapie nejsou důvod ke studu. Proč nálepky kolem duševních onemocnění škodí, kdo nabízí jakou pomoc a co můžeme udělat, když se trápíme my nebo někdo blízký?

Dvě kočky sedí proti sobě u stolku s hrnky; jedna působí sklesle a druhá jí pozorně naslouchá v útulném, teple osvětleném pokoji.

Stačí dvě slova pronesená někde u kávy. Někdo chodí na psychiatrii. Bere léky. Byl v nemocnici. A společenský rozsudek je hotový dřív, než vychladne hrnek.

Jenže za tou nálepkou je člověk. Možná kolega, který se bojí přiznat depresi. Kamarádka, kterou vyčerpávají úzkosti. Nebo někdo, kdo sedí vedle nás a právě si potvrzuje, že o vlastních potížích bude raději mlčet.

Právě proto mi vadí, když se z duševního onemocnění dělá charakterová vada. Zdravotní problém není posudek lidské hodnoty. 💙

Nálepka, která může zavřít dveře

Stigmatizace znamená, že člověku přisoudíme znehodnocující nálepku a začneme přes ni posuzovat všechno ostatní. Diagnóza najednou přehluší jeho schopnosti, vztahy i osobnost.

Někdy to vypadá nenápadně: „Tomu už bych nic důležitého nesvěřoval.“ Jindy člověk podobný pohled převezme sám: Kdybych byl silnější, nepotřeboval bych pomoc.

WHO upozorňuje, že lidé s duševními onemocněními čelí stigmatizaci a diskriminaci a že existují účinné možnosti léčby. Přesto se k potřebné péči mnoho lidí nedostane. Stud a obava z reakce okolí jsou další překážkou, kterou jim opravdu nemusíme přidávat.

Nejde mi o zákaz každého neobratného slova. Jde mi o to, co uděláme, když se někdo skutečně svěří. Jestli otevřeme dveře, nebo mu před nimi ještě postavíme židli.

Péče o psychiku není přiznání porážky

Se zlomenou rukou obvykle nevedeme debatu, zda jsme se málo snažili myslet pozitivně. U psychiky máme někdy zvláštní potřebu nejprve prověřit morální odolnost pacienta.

Deprese ale není obyčejná nechuť vstávat a úzkostná porucha není totéž co nervozita před poradou. Zároveň ne každý smutek znamená nemoc. Rozlišit běžnou reakci na zátěž od potíží vyžadujících léčbu pomáhá odborné posouzení, ne hlasování příbuzných. 🩺

Pomoc má smysl hledat, když trápení přetrvává, zhoršuje se nebo narušuje spánek, vztahy či běžné fungování. Na psychoterapii přitom můžeme přijít také kvůli ztrátě, vztahům nebo opakujícím se problémům, bez stanovené psychiatrické diagnózy.

Nemusíme čekat, až bude nejhůř.

Psychiatr, psycholog, psychoterapeut: kdo je kdo?

Názvy znějí podobně, ale nejsou zaměnitelné. Podrobnější orientaci nabízí přehled projektu Opatruj.se Národního ústavu duševního zdraví.

  • Psychiatr je lékař. Vyšetřuje duševní potíže, stanovuje diagnózu a navrhuje léčbu včetně léků. Návštěva jeho ambulance automaticky neznamená hospitalizaci.
  • Psycholog vystudoval psychologii. Podle kvalifikace a pracoviště nabízí poradenství, psychologické vyšetření a další podporu. Klinický psycholog má navíc specializaci pro práci v klinické psychologii. Psycholog sám z titulu této profese léky nepředepisuje.
  • Psychoterapeut má odpovídající psychoterapeutické vzdělání. Pomáhá odbornými postupy pracovat s prožíváním, chováním a vztahy. Psychiatr ani psycholog nejsou automaticky psychoterapeuty; potřebují příslušný výcvik.

Tyto role se mohou doplňovat. Stejně tak se podle konkrétního onemocnění a potřeb člověka může kombinovat psychoterapie s léky. Léčba není soutěž, kdo to zvládne s menší podporou.

U terapeuta se ptejme na vzdělání, výcvik, zkušenosti a podmínky spolupráce. Vodítkem je adresář České asociace pro psychoterapii, který rozlišuje i terapeuty ve výcviku. Působivý profil na internetu sám o sobě kvalifikaci nedokládá. Ani kdyby měl uklidňující béžové pozadí. ☕

„Ale vždyť vypadáš úplně normálně“

Člověk může chodit do práce, odpovídat na zprávy a usmívat se, a přitom prožívat vážné potíže. Vnější fungování nám neukazuje, kolik ho stojí sil.

A respekt si zaslouží i ten, kdo právě pracovat nemůže, potřebuje hospitalizaci nebo dlouhodobou podporu. Lidská důstojnost se neměří výkonem.

Stejně důležité mi připadá nezúžit celé téma jen na úzkosti a deprese, o kterých se dnes mluví snadněji. Člověk se schizofrenií, bipolární poruchou nebo závislostí si zaslouží stejný respekt. Samotná diagnóza není popis jeho povahy ani důvod automaticky se ho bát.

Jako zdravotník považuji za důležité také něco dalšího: psychiatrická diagnóza nesmí být univerzální vysvětlení každé nové tělesné obtíže. I člověk léčený s úzkostí může mít jiný zdravotní problém.

Co pomáhá víc než „vzchop se“

Nemusíme znát dokonalou větu. Užitečnější bývá upřímný zájem než rychlá rada.

Třeba takhle, čistě jako příklad:

„Všímám si, že ti poslední dobou není dobře. Chceš mi říct, co se děje? Můžu ti nějak pomoct?“

Pak chvíli poslouchejme. Bez soutěže, kdo má těžší život, bez zlehčování a bez okamžitého předepisování procházky. Pohyb, spánek nebo kontakt se zvířaty mohou být příjemnou podporou. Nenahrazují ale potřebnou odbornou péči. Ani kočka nemá psychiatrickou atestaci, byť sebevědomí na ni někdy má. 🐈

Konkrétní nabídka bývá srozumitelnější než „kdybys něco potřeboval“:

  • Pomůžu ti vyhledat péči nebo zavolat kvůli termínu.
  • Pokud chceš, doprovodím tě.
  • Ozvu se znovu zítra, nemusíš na všechno odpovídat hned.

Respektujme soukromí a vlastní rozhodování druhého. Zároveň nemusíme převzít roli jeho terapeuta ani být dostupní nepřetržitě. Také blízcí mají právo na podporu a hranice. 💙

Když už nejde čekat

Pokud někdo naznačuje, že nechce žít, berme to vážně. Můžeme se přímo a klidně zeptat, zda myslí na sebevraždu. Jak vysvětluje NUDZ na webu Sebevrazdy.cz, taková otázka člověka k sebevraždě nenabádá.

Při bezprostředním ohrožení života volejte 155 nebo 112. Pokud je to bezpečné, zůstaňte s ohroženým člověkem a řiďte se pokyny operátora. Neslibujte utajení situace, ve které jde o život.

Pro pomoc v Česku si můžete uložit:

Pro plánovanou péči může být prvním kontaktem praktický lékař. S hledáním smluvního poskytovatele pomůže zdravotní pojišťovna; u konkrétního pracoviště si ověřte úhradu a podmínky objednání. Odmítnutí kvůli naplněné kapacitě nevypovídá nic o oprávněnosti vašich potíží.

Příští věta může být jiná

Nemůžu slíbit, že správným rozhovorem někoho uzdravíme. Můžeme ale přestat přidávat stud tam, kde už je dost bolesti.

Až příště zazní „je to blázen“, chci, abychom si vzpomněli, že na druhé straně může být člověk, který teprve sbírá odvahu promluvit.

Díky, že mi to říkáš. Pojďme najít pomoc.

Taková věta může být začátkem něčeho důležitého.